Dnešní dopolední zážitek 21.2.2024

Dnešní dopolední zážitek.Vzala jsem koníky po dvou dnech odpočinku na procházku. Chodím s nimi na ruce (proč zrovna teď nejezdím, je na jiné vyprávění – příště:)). Jednoho vedu a druhy běhá volně kolem nás. V půlce je vyměním. Žiji v prostředí, kde si toto můžu dovolit a dovoluji si to poměrně často.

Začínám s Toníkem na vodítku (dlouhé lano), dojdeme na plácek, kde vždy zkoušíme a pracujeme. Začínám s vysíláním na kruh. Na jednu stranu, to s mírnými otázkami od Tondy : "myslíš to OPRAVDU vážně?!" jde, nakonec hezky a plynuje.

Požaduji od něj změnu směru. Cvik, který zná a provedl ho už tolikrát.

ALE.

Něco mu brání mému požadavku vyhovět:

mohu to být já, svými zrovna nejasnými pokyny nebo nečitelným postojem (i když se zrovna cítím v tu chvíli čitelně a odhodlaně)?

nebo už má pocit, že té práce bylo dost a už tam prostě nepůjde?nebo mě testuje, jestli jsem si sebou opravdu jistá?

nebo nechce zatěžovat zadní nohu, je slabá, špatně se mu chodí v kruhu na tuto stranu?Mohlo to být cokoli.

Podotýkám, že oceňuji jeho jakékoli snažení, naznačení - posunu předních nohou/nohy vpřed. A stačí mi opravdu krok.

Toník nerozumí, nechce…a začne se vzpínat (ano, opravdu silná koňská otázka)

Je opravdu citlivý na nátlak, a asi jsem opravdu něco přehnala!

KAŽDOPÁDNĚ!

V jiný čas, třeba před rokem, by mě to vyděsilo, jeho emoce by se přenesla na mě a já bych toho nechala buď ze strachu z něho, nebo se možná rozčílila a nutila ho čím dál větším tlakem v návalu silné emoce vzteku.

Dnes, jsem se začala "laskavě"usmívat,smát…. přišlo mi, že mě tak nějak poťouchle testuje, co já na to:) Je to obrovský tmavý hnědák Já zůstala v klidu. Necítila jsem strach, ani paniku…zhluboka dýchala a hledala způsob, jak svůj klid přenést na Toníka. Slovně jsem se ho snažila podpořit a vysvětlovala mu, že nemusí bojovat, že je to všechno v klidu a v pořádku, že je v bezpečí…Udržela jsem své tělo bez přítomnosti vibrací a silných emocí.S úsměvem a klidem, jsem své žádosti na posun předních nohou vpřed, opakovala….

Na jednu stranu to šlo velice jemně, na druhou vždy se zásekem a otázkami od Toníka…

Vydržela jsem jeho otázky a snažila se ho povzbudivě navést na správnou cestu a směr. POVEDLO SE!

Jakmile hladce změnil směr i na neoblíbenou stranu, skončila jsem. Toníka odměnila klidem, drbáním a slovní pochvalou. …v těle se mi rozlil příjemný a nabíjející pocit propojení.

Potvrzení, že z toho má nakonec také dobrý pocit, mi bylo to, že přišel k nám, když jsem dokončila práci s druhým koníkem a doslova si říkal o podrbání a byl opravdu miloučký (jinak si koně ve volnosti užívají opravdu volnost a mě k ničemu nepotřebují). Bylo to hřejivé.

A ano, mám Toníka už 11 let. Je to bývalý dostihový kůň, který má mnoho šrámů na duši. I my, máme mnoho šrámu na duši a díky vzájemnému porozumění a snaze spolu vyjít a spolupracovat, se můžeme posunout dál a být nad věcí a nakonec překonat tu silnou a někdy nezvladatelnou emoci bezmoci a strachu.

Proto už neberu, že jsem s Toníkem na začátku, i když tomu někdy cviky, které děláme, vybízejí. Už máme za sebou kus cesty, mnohdy bolavé, mnohdy bolestné, frustrující, občas se světelnými záblesky, které se poslední dobou objevují čím dál častěji. A i když koně nezapomínají. Vždy dokážou ocenit, když přijdeme na cestu, která vede od našeho srdce k nim, a my zase kousek pochopíme z jejich světa, zjemníme, zklidníme se a zapomene si sebou vzít naše EGO.